Český časopis historický 121 (2023) 2
ČESKÝ ČASOPIS HISTORICKÝ / THE CZECH HISTORICAL REVIEW https://doi.org/10.56514/cchročník 121 č. 2/2023 S. 337 – 674
The 23rd International Congress of Historical Sciences (Poznań, 21–27 August 2022)
PÁNEK Jaroslav – PÓK Attila – SCHRAMM Tomasz State and Nation in History (Introduction to papers from the World Congress of Historians in Poznań) … S. 331 (Stát a národ v dějinách /Úvodem k příspěvkům ze světového kongresu historiků v Poznani/)
This text discusses the extraordinary circumstances under which the following seven studies on the problem of state and nation in world history and in contemporary historiography were written. In 2016, Polish, Czech, and Hungarian national committees of historians began preparing one of the three major themes for the XXIII International Congress of Historians in Poznań. The covid-19 pandemic forced a double postponement, from 2020 to 2021 and then again to 2022, and the congress took place in a time of war and energy and financial crises.
The congress was very well organized, but the aforementioned external circumstances had an adverse effect on the participation of invited speakers, a large number of whom cancelled, thus it was necessary to improvise and find alternative solutions. The original program, which was devoted to the concept of states and peoples and encompassed all continents, was reduced to only Central and East-Central Europe, the three macroregions of Asia, and part of North America. However, the body of studies published here presents a wealth of new insights together with unconventional approaches while also offering a basis for broader discussion.
RESUMÉ
Úvodní stať pojednává o mimořádných okolnostech, za jakých vzniklo následujících sedm studií o problematice státu a národa v dějinách světa a v současné historiografii. Polský, Český a Maďarský národní komitét historiků připravovaly od roku 2016 jedno ze tří hlavních témat pro XXIII. mezinárodní kongres historiků v Poznani. Pandemie Covidu-19 si vynutila dvojí odklad (z roku 2020 na 2021 a potom 2022), navíc kongres probíhal v době válečné, energetické a finanční krize.
Kongres byl zorganizován velmi důstojně, ale zmíněné vnější okolnosti měly nepříznivý dopad na účast referentů, a to i v případě tématu, jež bylo soustředěno k úloze státu a národa v minulosti obecně a v historiograficky marginalizovaných makroregionech zvláště. Velká část z původně očekávaných referentů odvolala svou účast na kongresu, proto bylo nutné improvizovat a hledat náhradní řešení. Původní velkoryse koncipovaný program, který měl pojednat o všech kontinentech, se zredukoval na střední a středovýchodní Evropu, tři makroregiony Asie (navíc i na evropsko-asijskou komparaci) a částečně na Severní Ameriku.
Nicméně soubor zde vydaných studií přináší vedle množství nových poznatků i netradiční přístupy a nabízí základnu pro širší diskusi.
JARAUSCH Konrad H. Balancing History Books: Some Comments on Current Memory Wars … S. 339 (Bilancování historických knih. Několik poznámek k současným paměťovým válkám)
This essay explores the memory wars between the affirmative and critical views of the national past that have broken out in many countries during the past decades. It analyzes the scholarly attacks on the grand narrative of Western Civilization, inspired by postcolonial, gender and Holocaust approaches. It continues by pointing to the nationalist backlash against so-called cancel culture and critical race theory, typical of populist mythmaking. The reflection concludes with a call for a history of the present that will end the pointless polemics and lead to memory peace.
Keywords: Memory wars – Histotainment – Western Civilization – Critical turn – Nationalist backlash – Cancel culture – History of the present
Tento článek se zabývá současným sporem o otroctví v USA a zkoumá paměťové války (memory wars) mezi afirmativním a kritickým pohledem na národní dějiny, které v poslední době propukly v mnoha zemích. Analýza odhaluje rostoucí propast mezi racionální akademickou vědou o minulosti a emotivním veřejným vzpomínáním na předchozí vývoj. Úvaha začíná pohledem na vzestup narativu západní civilizace jako globálního standardu, překonávajícího německou představu výlučné nacionalistické cesty (Sonderweg), vrcholící během obou světových válek. Pokračuje kritickým obratem ve vědeckém bádání, inspirovaným postkoloniálním, feministickým a holocaustovým hnutím, které se pokusilo přeorientovat konvenční oslavné vyprávění do podoby sebekritického pohledu na minulost.
Stať se dále zabývá nacionalistickým odporem proti takové kritice, která obviňuje nedávno vydané vědecké práce z prosazování údajné kultury popírání (cancel culture), stejně jako kritické rasové teorie, a to s cílem obhájit tradiční pozitivní chápání národního rozvoje. Na rozdíl od levicové reformní agendy kritického obratu nacionalistická interpretace hájí sebeuspokojivou verzi minulosti, kterou požaduje populistická politika s cílem udržet nadvládu bílé rasy.
Několik příkladů, jako je spor o Neue Wache v Berlíně, spor o Enola Gay ve Washingtonu, zápas o Muzeum druhé světové války v Gdaňsku a potlačení Memorialu v Rusku, se snaží ilustrovat rozsah tohoto ideologického konfliktu. S odkazem na Dům evropských dějin v Bruselu jako na pozitivní příklad článek končí výzvou k sebereflexi dějin současnosti, jež by přispěla k domácí reformě a k mezinárodnímu porozumění.
HAHN Hans Henning Concepts of State and Nation in Western Discourses. Stereotyping Eastern Europe and East Central Europe … S. 355 (Koncepty státu a národa v západních diskursech. Stereotypy východní a středovýchodní Evropy)
In Western discourses, the terms state and nation embrace very different concepts, which have undergone much change throughout the last millennium. The term nation was mostly connected with political participation. The stronger visibility of state-building processes was always the consequence of a necessity to create concrete legal institutions. In the general perspective, international systems differentiated between empires and (smaller) nation states. Stereotypes are produced by emotionalizing the perception of nations and states. A closer analysis shows that Western discourses about Eastern Europe and East Central Europe express a colonial attitude, because they present quite similar images and functions about Asia and Africa.
Keywords: nation – state – empire – Eastern Europe – East Central Europe – stereotyping – colonial attitude
Pojem západní má v mezinárodní sféře různé významy: Zatímco v Evropě se vztahuje na západní a východní Evropu, v mimoevropských diskurzech je za západní považována celá Evropa, nadto většinou ztotožňovaná s imperiální nebo kolonialistickou mocí. Pojem národ má různé významy v závislosti na regionu a epoše: jako národ studentský, státní, etnický, říšský atd., až po německé specifikum národoveckého („völkisch“) pojetí. Od raného novověku byl v Evropě pojem národa většinou spojován s fenomény politické participace. Národotvorné a státotvorné procesy byly v průběhu dějin vždy provázány, přičemž změny v podobě státního zřízení byly a dodnes jsou obvykle viditelnější, neboť vývoj národních států, říší, případně knížectví je obvykle spojován s konkrétními právními institucemi.
Státy obvykle vznikají buď jako spojení menších států do jednoho celku, nebo jako oddělení některého regionu od říše. Oba procesy budování státu bylo v minulosti a je dodnes možno pozorovat v průběhu evropských dějin. Důležitou roli v tomto procesu hrály koloniální říše. Jako státní systémy můžeme v Evropě již po půl tisíce let paralelně nalézt systém (malých) národních států a systém říší, i když to historiografie často ještě nepotvrzuje. Tímto souběhem lze částečně vysvětlit i koloniální expanzi evropských států na ostatní kontinenty světa.
V tomto kontextu je velmi důležitá korelace vnímání a historického vědění nebo poznání. Národní stereotypy vznikají jako emocionalizace vnímání (cizích nebo vlastních) národů. Odehrávají se v diskurzech, v nichž historie obvykle představuje rozhodující argument. Vnímání Východoevropanů západními diskurzy je závislé na jejich (různém) pojetí národa. Od chvíle, kdy se Rusko v 18. století vyvinulo ve velmoc, nebylo již nadále možno paušálně hodnotit Východoevropany jako národy slabé a zaostalé. Naproti tomu na národy středovýchodní Evropy byl v důsledku raně novověkého vývoje stereotypně nahlíženo jinak, totiž jako na národy údajně neschopné udržet si svoji suverenitu. V souladu s těmito stereotypy byl od 19. století také zpětně konstruován středověk Východoevropanů. Byl také stále více artikulován v koloniálním diskurzu – spojeném s tím či oním (západním) eurocentrismem.
VOREL Petr From Medieval Multinational Empire to Early Modern Nation States (Holy Roman Empire and Central Europe during the 14th–16th centuries) … S. 365 (Od středověké mnohonárodnostní říše k raně novověkým národním státům /Svatá říše římská a střední Evropa ve 14.-16. století/)
The emergence of nation states in Europe is associated in contemporary historiography with the French Revolution and the development of national movements in the 19th century. The author draws attention to an earlier phase of the formation of nation states, which was related to the power-political crisis of the Holy Roman Empire in the second half of the 15th century. The medieval Empire crossed the boundaries of three major language groups that were mutually unintelligible (Germanic, Romance and Slavic languages). At the time of the creation of the Estates’ monarchies at the turn of the 15th and 16th centuries, the question of linguistic identity became an important state-forming element.
Keywords: Middle Ages – Holy Roman Empire – Early Modern Era – nation state – Central Europe – Roman-German Empire – national languages
Autor studie relativizuje problematické tvrzení části literatury, která klade počátek vzniku národních států v Evropě až do období francouzské revoluce a následného 19. století. V rámci této teze je na starší doklady o vývoji národa ve smyslu jazykovém, kulturním či politickém nazíráno jako na etnické kořeny či historické předpoklady, ze kterých se až později vyvinula specifická evropská forma národních hnutí, jež měla státotvorný charakter.
Tato studie poukazuje na významný precedens z doby pozdního středověku, který tomuto interpretačnímu modelu neodpovídá. Jedná se o proces transformace středověké Svaté říše římské na raně novověkou Římsko-německou říši v letech 1485–1495, završený formulováním volební kapitulace Karla V. v roce 1519.
Středověká Svatá říše římská byla státním útvarem, kterým procházely jazykové hranice tří velkých evropských jazykových skupin (germánské, románské a slovanské), které si navzájem nebyly srozumitelné. To se výrazně projevilo už v době vlády císaře Karla IV., který v základním říšském zákoně (Zlaté bule z roku 1356) jasně vymezuje tři hlavní jazyky tehdejší říše: jazyky německý, italský a slovanský (tj. český). Nebyla tím myšlena obecná jazyková identita obyvatelstva, nýbrž tři různé oblasti středověké říše, ve kterých se užívaly ony tři navzájem nesrozumitelné jazyky jako komunikační prostředek vládnoucích vrstev.
To byl hlavní důvod, proč právě v tomto prostoru docházelo k vymezování jazyka jako národotvorného prvku výrazněji než u těch velkých evropských monarchií, jejichž území zahrnovalo vedle hlavního jazyka převážně lokální dialekty téže jazykové skupiny (například ve Francii či Španělsku). Tato odlišnost se výrazně projevila v době politické krize říše za vlády císaře Fridricha III., který sám neměl pro dlouhodobou vládu v říši dostatečné ekonomické zázemí. Doba jeho vlády je obdobím faktického rozkladu říšských struktur na všech úrovních. Císař tak nebyl schopen vojensky čelit útoku uherského krále Matyáše Korvína, který úspěšně obsazoval rakouské území a netajil se záměrem získat pro sebe říšskou korunu.
Pod tímto tlakem došlo k dohodě mezi říšskými stavy a Habsburky o nové podobě společného státu. Nebezpečí Korvínova nástupu na říšský trůn v případě smrti Fridricha III. měla zabránit včasná volba jeho nástupce, kterým se měl stát císařův syn Maxmilián. Právě tehdy (1485–1486), v době organizování nového daňového systému, jehož prostřednictvím mělo být financováno říšské vojsko na obranu proti Korvínovi, vystupuje do popředí myšlenka transformace někdejší rozsáhlejší středověké říše v národní stát německý. Bohatá říšská knížata a města byla ochotna finančně podpořit obranu proti Korvínovi, ale pouze za předpokladu, že říše bude nově konstituována jako státní útvar stavovského typu, ve kterém nově zřízený zemský sněm a další stavovské instituce budou vytvářet účinnou protiváhu císařské moci.
Územní rozsah Římsko-německé říše, ustavené v nových podmínkách na prvním stavovském říšském sněmu ve Wormsu roku 1495, byl jasně vymezen při vytváření nového berního rejstříku. Pouze ten, kdo je ochoten platit novou říšskou daň, bude součástí Římsko-německé říše, bude mít zastoupení na stavovsky strukturovaném říšském sněmu a bude požívat vojenské i právní ochrany u nově zřízených institucí (říšská vláda, říšský komorní soud). Jednoznačnou definici Římskoněmecké říše jako národního státu německého pak obsahuje volební kapitulace Karla V. z roku 1519, která dokonce výslovně stanovuje němčinu jako jediný povolený vnitřní jednací jazyk říše (vedle tradiční středověké latiny). To se pochopitelně týkalo vládnoucích elit; komunikační jazyk poddanského obyvatelstva nebyl podstatný.
Podobný proces probíhal ve většině původních částí středověké Svaté říše římské, které se nestaly součástí nové Římsko-německé říše, a ve kterých žádný z dialektů tehdejší němčiny nebyl jazykem vládnoucí knížecí či stavovské vrstvy (rozsáhlá oblast severní Itále a země Koruny české).
Na příkladu pozdně středověkého Německa lze dobře dokumentovat základní principy, které provázely formování raně novověkých národních států: Jazyková definice „národa“ je v té době ještě velmi široká, protože nejsou definovány spisovné jazyky. Velké navzájem příbuzné jazykové skupiny jsou obecně považovány za jazyk společný bez ohledu na menší či větší komunikační problémy při užívání konkrétních zemských či lokálních dialektů. Jednoznačné jazykové kritérium jako rozlišovací prvek je použitelné jen na rozhraní navzájem vzdálených jazykových skupin, což byly ve střední Evropě jazyky germánské, slovanské a románské.
Výrazně roste podíl rodové šlechty na zákonodárné moci, nejčastěji ve formě zemských sněmů. Právě možnost stavovského politického zastoupení na stavovských sněmech (které u středověkých monarchií lenního typu neexistovalo) výrazně akceleruje proces jazykově-národní identifikace této vrstvy. Rychle dochází k tzv. „uzavírání stavů“, tedy jmenovitému výčtu rodů, které do příslušné skupiny v dané zemi patří. U nich je vyžadována aktivní znalost příslušného národního jazyka, bez které se nelze účastnit politického života.
Středověkou univerzální latinu rychle nahrazují v politické komunikaci národní jazyky, zaváděné jako jednací řeč sněmů, soudů i evidence pozemkového majetku. Rozdíly v dialektech uvnitř stejné jazykové skupiny nejsou vnímány jako problém, pokud jde stále o dialekty navzájem srozumitelné. U větších státních celků je taková situace řešena buď volbou jednoho z dialektů jako hlavního státního jazyka, kterému rodilí mluvčí stejné jazykové skupiny rozumějí (Španělsko, Francie), nebo snahou o úpravu hlavní právní dokumentace (usnesení sněmů, panovnické listiny) do jazykové formy, srozumitelné většině uživatelů celé jazykové skupiny (Německo před reformací). Lexikální a gramatickou stabilizaci příslušného národního jazyka (který se později stává obvykle základem moderního jazyka spisovného) výrazným způsobem urychluje knihtisk a rozvoj gramotnosti.
Jazyková (a z ní odvozovaná národní) identita neprivilegovaného obyvatelstva (vesničanů a větší části městské populace) v té době ještě nebyla z hlediska raně novověkého národního státu zásadním problémem nebo cílem. Už v té době se však i tato otázka stává předmětem zájmu politiků a intelektuálů. Raně novověký národní stát se na určitou dobu stal cílovým modelem státoprávního uspořádání, což nalezlo svůj odraz i v soudobém politickém myšlení. Na základě zkušeností z prostředí německého a severoitalského formuloval Niccolo Machiavelli v roce 1513 své nejdůležitejší dílo (Il Principe – Vladař), ve kterém oceňuje kvalitu jazykově homogenního státu (tvořeného jedním národem, ze kterého pochází i sám vladař) ve srovnání s mnohem složitěji ovladatelným území, tvořeným národnostně nesourodými částmi.
Přesná soudobá definice národa, která už se nevztahuje jen na vládnoucí vrstvu, ale prochází napříč všemi sociálními vrstvami, je obsažena v dochované korespondenci významného českého velmože Viléma z Pernštejna z roku 1518. Tento muž byl po mnoho let členem zemské stavovské vlády (jako nejvyšší hofmistr Království českého) a ovlivňoval (před rokem 1490 jako vojevůdce a později jako diplomat a finančník) i vysokou evropskou politiku. Osobně se znal s císařem Fridrichem III., s polskými Jagellonci i s Matyášem Korvínem. Znal italské prostředí a nechal pořídit skvělý překlad díla italského filosofa Francesca Petrarky do literární češtiny vysoké jazykové kvality. Vilém z Pernštejna ve své korespondenci zanechal výstižnou definici národa nikoli ve smyslu zemském, ale jazykovém: Podle něj jsou příslušníky téhož národa všichni (bez ohledu na stavovskou příslušnost), kdo jsou schopni se navzájem domluvit svými rodnými jazyky, ať už žijí v jakékoli zemi.
Výraznější rozšíření jazykové indentifikace jako státotvorného prvku přerušila reformace, která do politického života vnesla prvek konfesijní, který v té době rychle získal větší váhu. Ke konfrontaci těchto dvou principů (nacionální kontra konfesijní) došlo těsně před vypuknutím šmalkaldské války (1546–1547). Sám Martin Luther se marně pokoušel přesvědčit císaře Karla V., že pro něj jako císaře by bylo výhodnější překlenutí náboženských sporů a sjednocení konfesijně rozpolcené země s využitím myšlenky jednotného německého národa, pro který Luther vytvořil společný spisovný jazyk (Hochdeutsch).
Od druhé poloviny 16. století se již ve většině Evropy uplatňuje princip konfesionalizace, který spolu s prosazováním absolutistických forem vlády odsouvá myšlenku národního státu do pozadí. Cílovým stavem se stává země sjednocená ve víře, nikoli v jazyce. Konfesionalizaci Evropy odstranily až osvícenecké reformy a definitivní tečku za ní učinily požadavky občanských práv, vzešlé z revoluční Francie. A také návrat k již několik století známému pojetí národa, zahrnujícího podle jazykového principu všechny složky obyvatelstva, nejen ty privilegované.
CSICSMANN László State Formation in the Mashrek Region. Historical Narratives of State-Building and National History Since the Sykes-Picot Agreement … S. 389 (Vznik států v Mašreku. Historické narativy o budování státu a národních dějinách od Sykes-Picotovy dohody)
This article aims at exploring the simultaneous state-building and nationbuilding process in the Arab Mashrek region after the dissolution of the Ottoman Empire. Historical narratives profoundly changed at the time of the emergence of the modern nation-state system, which was alien in a region where the premier element of ideology was religion. The nineteenthcentury Nahda introduced a vibrant intellectual life to the region and marked the beginning of the so-called liberal era. Whereas in the first half of the twentieth century the region witnessed the birth of modern professional historiography, which (particularly in the case of Egypt) led to scientific enquiry based on national archives, the second half would see the radical phase of Arab nationalism produce a rather different historical narrative along socialist lines. However, the War of 1967, known also as the Setback (an-Naksah), challenged pan-Arabism, and regimes discouraged professional history writing about the conflict.
Keywords: pan-Arabism – Arab nationalism – Sykes-Picot Agreement – Mashrek – Nahda – War of 1967
Tento článek zkoumá vývoj historických narativů v regionu Mašrek od vzniku nezávislých států po rozpadu Osmanské říše. Pocit příslušnosti k územně vymezenému celku byl regionu, kde identitu definovalo především náboženství, spíše cizí. V regionu Mašrek nikoli národní stát, nýbrž jiné sdílené identity – jako kmenová nebo náboženská příslušnost – jsou tím, co určuje místo komunity ve společnosti. Zavedení západního konceptu národního státu znamenalo v této části světa radikální rozchod s minulostí. V době první světové války, kdy zanikla Osmanská říše, se souběžně objevily jak panarabský, tak dílčí státní nacionalismus, které spolu navzájem často soupeřily. V tomto období se prosadila živá intelektuální tvorba, jejímž výsledkem byl vznik nových publikací, inspirovaných západními myšlenkami. Pro jejich autory – nahdawí (myslitele nahda, arabské renesance) – bylo poměrně obtížným úkolem vysvětlit nutnost modernizace ve společnosti, která se soustřeďovala především na náboženskou víru.
Arabští historici Mašreku se ovšem také zabývali hledáním kontinuity se starými dějinami zemí, kde vznikly nové státy. Takto byly vyprávěny libanonské, irácké, palestinské či jakékoli jiné příběhy. Kupříkladu v Sýrii současný prezident Bašár al-Asad prohlásil, že Sýrie má 6000 let starou historii.
Zrod moderní arabské historiografie se odehrál v kvasi-liberální éře západníhokolonialismu, v jejímž rámci bylo založeno vědecké bádání a národní archivy. To je případ Egypta, kde byli tzv. royalisté na počátku 20. století povzbuzováni k oslavě vládnoucí dynastie v zemi. Dělo se to v ostrém kontrastu s pozdějším vrcholným obdobím Násirova radikálního arabského nacionalismu, který se od roajalistických narativů odtrhl, neboť tehdejší režim považoval Muhammada Alího za součást cizí dynastie. Za Násira se národní osvobození a socialismus staly základním kamenem nově vzniklého dějepisectví, které se neopíralo o archivní výzkum, ale soustředilo se na revoluční ideologii své doby.
Porážka v roce 1967 znamenala začátek nové éry v celém Mašreku, kde autoritářské režimy odrazovaly od historizace tohoto neúspěchu. Většina arabských knih vznikla na základě rozhovorů a memoárů, nebyla však založena na dokumentech a původních pramenech. Kontrola historických narativů byla vždy nástrojem v rukou vládnoucích režimů v celém regionu.
Nedávná arabská povstání podpořila shromažďování původních materiálů z různých zainteresovaných stran společnosti. Nicméně kontrola narativu o nedávné transformaci zůstává nadále součástí strategie přežití režimu.
TANAKA Stefan Japanese History and the Hegemony of Chronological Time … S. 407 (Japonské dějiny a hegemonie chronologického času)
Through an overview of modern Japanese historiography this essay examines the dilemma faced by non-Western (East) and non-modern places when trying to write their own history. The formulation of modern history onto Newtonian time and space-chronological time (progress) and nation-states has been remarkably stable when viewed from the West, but troubling for non-Western places. Since 1868 (Meiji revolution) when a new government endeavored to turn the archipelago into a modern nation-state, Japanese intellectuals and historians accepted the necessity of writing a history of Japan and simultaneously struggled to overcome the stigma of being East or Oriental. They developed several now familiar strategies: more historical research, alternative modernity, and search for authenticity. None accomplished the goal of equivalence. This essay argues that the problems they encountered are in the structure of history itself, in particular, the way that chronological time locks the non-West into a recursive pattern, forever of the East.
Keywords: East-West – Orient – historiography – history – chronological time – hierarchy – repetition
Tento článek se zabývá problémem vyváženého historického poznání, a to prostřednictvím přehledu moderní japonské historiografie. Po celé moderní období, počínaje revolucí Meidži (1868), japonští intelektuálové a historici akceptovali nutnost psát dějiny národního státu a snažili se překonat stigma Východu či Orientu. Metody, které používali, jsou známé: argumenty, že místní obyvatelé (Japonci) píší své vlastní dějiny, aby napravili chyby světových dějin; vytváření alternativní modernity; a hledání autenticity, tedy podstaty národa, v minulosti.
Navzdory těmto pečlivě prozkoumaným a propracovaným snahám zůstal cíl „rovnováhy“ nedosažitelný. Byli uvězněni v chronologické struktuře dějin, v systému, který pro národní dějiny vyžaduje minulost, ale tatáž minulost znovu potvrzovala „orientální“ stav. Nakonec každá „náprava“ hrála roli v podpoře toho, co se stalo japonskou imperiální misí, Velkou sférou společné prosperity ve východní Asii.
Uprostřed tohoto stále násilnějšího imperialismu však několik intelektuálů přesunulo svou pozornost od problému historického obsahu ke zpochybňování dějin a času. Přítomný článek navazuje na tento obrat k problematizaci samotných dějin a tvrdí, že chronologický čas, lineární vyprávění o modernizaci, je třeba nahradit vícenásobným časem. Tím se historie posouvá od homogenizujícího systému, který hierarchicky strukturuje svět, k systému uznávajícímu heterogenitu.
KIENIEWICZ Jan Gardens, Regions, Worlds. The Central-European Vision of the Indian Ocean … S. 425 (Zahrady, regiony, světy. Středoevropská vize Indického oceánu)
The basis of explanation is the Central-European researcher’s refusal to accept his own peripheral status. In systemic terms, I present the Indian Ocean as a world, assuming it was one of small-scale, market-oriented gardens with cooperative ties to other regions. It was a precapitalist and precolonial network of relations of stationary systems that did not form a relationship of domination and subordination. In this littoral-oriented borderland space, two strangers may meet in an Encounter.
Keywords: social system – Encounter – pepper trade – littoral-oriented society
Záměrem autora je reagovat na problémy předložené k diskusi před účastníky jednoho z hlavních témat XXIII. mezinárodního kongresu historických věd v Poznani. Za prvé chce do debaty o vyváženém historickém poznání (Balanced Historical Knowledge) vnést problematiku světa Indického oceánu. Důvodem této myšlenky je poukázat na okolnosti, které ve 20. století, zejména za komunistického režimu a pod sovětskou nadvládou, vedly vědce k tomu, aby se zabývali problematikou třetího světa a při té příležitosti i dějinami evropské expanze. Mnohotvárnost těchto okolností je vedla k hledání vlastních řešení. Za druhé autor předkládá tezi, že koncept setkávání (Encounter), rozvinutý v podmínkách politické závislosti, prokazuje svou užitečnost při studiu multietnických říší a vzniku národních států ve střední a východní Evropě. Posléze autor naznačuje, že navržené systémové řešení problematiky „světů” se jeví jako užitečné při hledání nových narativů. V závěrečné úvaze k předloženému tématu autor vyjadřuje názor, že je možné zformulovat nové paradigma výzkumu v souladu s komplexním myšlením.
Tyto teze jsou prezentovány prostřednictvím sekvence odstupňované složitosti sociálních systémů ve shodě s předpoklady obecné teorie systémů. Podstatou systému Svět Indického oceánu je podle autora síť regionálních vazeb, v níž jsou exportně orientované zahrady podporovány výměnou s potravinářskými regiony a centry řemeslné výroby. Vzájemná závislost regionů umožňuje hovořit o ekonomikách orientovaných na pobřeží (Littoral Oriented). Povaha exportně orientované produkce je v zahradách spojena se segmentovanou organizací komunit, zatímco výměna mezi regiony umožňuje udržovat stacionární stav sociálních systémů.
Z toho autor vyvozuje, že Indický oceán jako „svět” neodpovídá eurocentrickému modelu „ekonomika-svět”. V této podobě je Indický oceán v raném novověku spojován s jinými „světy”, které nejsou orientovány na vztah centrum a periferie, především se Středomořím. Autor vyslovuje domněnku, že podobný vztah spojuje Indický oceán se „světem” Baltsko-černomořským Mezimoří (Świat Międzymorza Bałtycko-Czarnomorskiego).
Autor dospívá k závěru: V tržních, avšak předkapitalistických a předkoloniálních podmínkách mohly být „světy” propojovány spíše vztahy spolupráce než konkurence. Takové globální sítě spojovaly stacionární společenství do systémů, které nebyly založeny na principu nadvlády a podřízenosti. V důsledku toho vidí vhodnost využití předloženého schématu v práci na utváření nového přístupu k dějinám mezi „námi” a „těmi druhými” (między Swoimi a Obcymi).
TOMÁŠEK Michal Legal Cultures between Europe and the Far East in Historical Context … S. 441 (Právní kultury mezi Evropou a Dálným východem v historickém kontextu)
The paper considers legal transplants and their launching into legal systems of countries in the Far East, namely China, Japan, Korea and Vietnam since 1868. The author follows the impact of individual foreign legal systems stemming from Continental Law (the German subsystem and the Roman subsystem) and Common Law. The impact of German law prevailed in the Far East countries listed above, but the influence of US law primarily in modern Japan should not be underestimated. The paper deals with the transposition of foreign patterns into the respective written law, i.e., law in books. In addition, it demonstrates through concrete examples how interpretation of the law in books developed, i.e., law in action, which quite often shifted the original European meaning closer to traditional East-Asian mode of thinking.
Keywords: legal history – comparative law – legal transplants – China – Korea – Japan – Vietnam
Na přelomu 19. a 20. století dochází k významnému setkání právních kultur evropských s právními kulturami Dálného východu, přičemž v každé zemi v poněkud jiné době. V Japonsku je to konec šógunátu v roce 1867, v Číně konec císařství roku 1911, v Koreji anexe Japonskem v roce 1910 a konečně ve Vietnamu francouzská kolonizace, dovršená roku 1884. Vytváří se tak určitá mozaika, do níž zapadají zahraniční právní systémy, z nichž tvorba nového dálněvýchodního práva čerpala.
Jistou komplikací byla skutečnost, že leckdy docházelo k novým vlnám přejímání právních transplantátů z jiných právních řádů, které zásadně měnily tvář transplantátů předchozích. Stalo se tak po druhé světové válce amerikanizací japonského práva nebo sovětizací práva těch zemí Dálného východu, které se ocitly pod sovětským vlivem. Největšího vlivu dosáhly na Dálném východě transplantáty z německého práva. Nejprve v Japonsku, které na německém právu vystavělo svůj moderní právní systém v období reforem Meiji v letech 1868–1912.
Jako další země sáhla po německém vzoru Čína při tvorbě svého občanského zákoníku z let 1929–1931. Ovšem Čína německou předlohu mechanicky nekopírovala. Zákonodárci studovali také občanskoprávní úpravy jiných zemí. Celá obligační část čínského občanského zákoníku je inspirována švýcarským obligačním právem. Spíše zanedbatelný byl na Dálném východě vliv francouzského práva. To nejprve vnutila Francie jí ovládaným územím v Indočíně. Rovněž Japonci zprvu studovali francouzské kodifikace, ovšem nakonec sáhli po nejmodernějším občanském zákoníku své doby – německém BGB (Bürgerliches Gesetzbuch).
Francouzský občanský zákoník z roku 1804 byl pro dálněvýchodní právní myšlení zcela nepochopitelný a nevhodný. Vychází z pojetí ducha doby svého vzniku, totiž z osvícenecké a rousseauovské koncepce, že lidé jsou si rovni, jsou svobodní a jsou obdařeni nezadatelnými právy. To bylo pochopitelně zcela nespojitelné s konfuciánským přirozeným pořádkem věcí a přísnou hierarchií společenských vztahů. Naproti tomu německý občanský zákoník osvíceneckou koncepci opustil. Podnikatele, pro něž byl především vytvořen, zajímal více zisk než filozofie. To bylo srozumitelné i v Číně či Japonsku, kde jeho pragmatismus byl tamnímu myšlení blízký. Byl jim jistě bližší, než pro ně evropsky nesrozumitelně filozofující občanský zákoník francouzský.
Velký vliv mělo samozřejmě portugalské právo v Macau. Ojedinělé jsou transplantáty z práva italského, konkrétně čínský trestní zákoník z roku 1935 vytvořený podle tehdy nejmodernější úpravy italské. Právní transplantáty z common law se uplatnily po roce 1841 v britské kolonii Hongkong. Po druhé světové válce vnutili Američané poraženým Japoncům zejména ústavní model podle amerického a britského vzoru, ale hlavně systém soutěžního práva. Jeho fungování v praxi je typickým příkladem rozporu mezi law in books a law in action. Jelikož myšlenka regulovat soustředění ekonomické moci byla Japoncům naprosto cizí, zákon nemohl začít náležitě fungovat. Už v roce 1953, krátce po formálním ukončení americké okupace, byl zmírněn. V roce 1955 byly povoleny četné výjimky. V plném rozsahu vlastně nefunguje dodnes hlavně díky rozhodovací činnosti japonské antimonopolní komise a japonských soudů.
Vývoj moderního práva na Dálném východě přispěl svým způsobem k formování tamních multinacionálních říší ve smyslu, že přítomnost cizinců v čínských přístavech, později v Japonsku, Koreji a koneckonců i ve Vietnamu, utvářela nejen tamní právo, ale i společenské a politické poměry.
STUDIE / STUDIES
CERMAN Ivo Mýtus o neexistenci českého nevolnictví. Studie o historiografii … S. 481 (The Myth of the Non-Existence of the Bohemian Serfdom)
The article explains that the thesis about the non-existence of the Bohemian serfdom originated already in the error of Karl Grünberg and Alfred Fischel who misunderstood the 17th century discussions on the legality of serfdom as proofs of the non-existence of serfdom. Whereas Grünberg and Fischel based their judgment on the comparison with Roman slavery, today serfdom is compared with African American slavery. For this reason, the last section draws some preliminary comparisons with the slavery of African Americans. It points out the role of violence and racism, but also the fact that serfs were paying taxes.
Keywords: serfdom – slavery – racism – historiography – Bohemia – Karl Grünberg – Josef Pekař – legal history
Even though serfdom belongs to traditional topics of the early modern Czech history, the research on the topic has been paralyzed by the belief that the serfdom was a myth. The article explains that this conviction originated in the error of legal historians Karl Grünberg and Alfred Fischel who based their judgment on the comparisons between Bohemian serfdom and Roman slavery. However, they misunderstood historical discussions on the legality of serfdom as proofs of the nonexistence of serfdom. Based on historical documents, the article proves this error and follows also the further consequences of this attitude in the interwar, socialist and post-socialist Czech historiographies. Paradoxically, Czech historians never managed to refute Grünberg’s judgment and the error on which it was based. Josef Pekař added to it the argument that what was called člověčenství was actually a version of medieval homagium. The socialist era historiography elevated the ‘second serfdom’ to the status of a dogma, but Marxist historians also convinced themselves that the legal nature of serfdom was not a research topic. Paradoxically, they quoted Grünberg, as if he supported the existence of serfdom in Bohemia. They ignored the existence of the issue. The shadow of Grünberg’s error influenced even the postsocialist historiography. Since even the pre-Comunist hisotriography was so reluctant to admit the existence of serfdom, the post-Communist historians who no longer believed in the dogma of ‘the second serfdom’ had almost no motivation to do research on a topic considered to be a made-up myth. On the top of that, the historian Jaroslav Čechura repeated Grünberg’s and Fischel’s error (due to his very careless reading of Fischel’s book) and coupled it with Pekař’s belief that we are actually dealing with the mistaken homagium.
At this juncture, the Czech historiography was hit by the new debates on African American slavery which provided a new criterion for the reality of serfdom. The prevailing US interpretation, which sees the African American slavery as a unique type of bondage, casts indirectly doubt on other types of bondage, including the Bohemian serfdom. The last section draws some preliminary comparisons with the slavery of African Americans. It admits that trade in men really did not exist in the Bohemian Lands, but it did exist in other East European countries where serfdom existed. It points out that cruel treatment was an experience that was not unique in North America, even Bohemian serfs were treated badly. Surprisingly, even racist prejudices played a certain role in the cruel “corrections” of serfs, since it was believed that inherent traits of Slav nature justified harsh treatement. Finally, I point out that slaves in the US did not pay taxes, whereas the serfs in Bohemia did.
DISKUSE / DISCUSSION
SLAVÍČEK Jan Devatenáctý světový kongres hospodářských dějin jako výzva české historiografii … S. 519 (Nineteenth World Economic History Congress as a Challenge to Czech Historiography)
The paper draws attention to several aspects of the XIXth World Economic History Congress (WEHC) that took part in Paris in August 2022. First, it analyzes the plenary session by Bruce Campbell about environmental history. Followingly, three parallel sessions are analyzed that were focused on the research of living standards. Based on this analysis, the paper deduces some vital points that could be more addressed by Czech economic historiography to complement (however, absolutely not to replace!) the current research. First, there should be more interdisciplinary research, including cooperation with natural and exact sciences. Second, much more quantitative research is needed in Czech historiography, e.g. by using database analyses or econometry.
Keywords: XIXth WEHC – Economic history – Interdisciplinarity – Quantitative research
The paper analyzes the plenary session and three parallel sessions of the 19th World Economy History Congress (WEHC) that was held in Paris in August 2022. The speaker of the plenary session Bruce Campbell introduced a synthetic approach to global environmental history. It was based mostly on long-term-period research (longue durée) and interdisciplinarity that combined methods of humanities, social and natural sciences. Based on the comparative analysis and numerous dates, Campbell proved that even developed and complex societies (such as China in the 14th century) collapsed when they faced a series of environmental disasters (even though they could have successfully faced one such disaster). Parallel sessions PA.059 and PA.063 dealt with the topic of living standards. Many presented papers used the model of consumer gasket, some others presented various research based on particular databases.
I believe some important inspiration can be drawn from these (and many others) WEHC sessions regarding Czech economic historiography. 1. It is desirable to apply some modern methods on a much bigger scale to complement (not replace!) the current research. 2. Interdisciplinary approaches (that include not only humanities and social sciences but also natural sciences) can considerably increase the research potential of economic history. 3. More quantitative research based on databases and/or quantitative methods (such as econometry) is needed to complement qualitative analyses.
OBZORY LITERATURY / REVIEW ARTICLES AND REVIEWS
Recenze
Jan RYCHLÍK – Bohdan ZILYNSKYJ – Paul Robert MAGOCSI Dějiny Ukrajiny … S. 535 (Jiří Pešek)
BINDINO DA TRAVALE Chronicle (1315–1416) … S. 547 (František Šmahel)
Michele TOMASI Écrire l’art en France au temps de Charles V et Charles VI (1360–1420). Le témoignage des chroniqueurs … S. 549 (František Šmahel)
Markéta MARKOVÁ Hranice a hraničení v českých zemích ve středověku … S. 553 (Matěj Kozák)
Ulrich-Dieter OPPITZ Das Meißner Rechtsbuch. Materialien zu einem erfolgreichen Rechtsbuch des 14. Jahrhunderts … S. 558 (Libuše Spáčilová)
Katrin KELLER Die Kaiserin (Reich, Ritual und Dynastie) … S. 563 (Petr Vorel)
Olga FEJTOVÁ Města a měšťané perem badatelky. Příspěvky (nejen) k dějinám měst pražských a jejich elitám v raném novověku. K životnímu jubileu Olgy Fejtové … S. 568 (Ludmila Sulitková)
Odkaz „učitele národů“ nespí. Ohlédnutí nad pokračující edicí Johannis Amos Comenii Opera omnia – Dílo Jana Amose Komenského Opera omnia 19/II, De rerum humanarum emendatione consultatio catholica Pars 2, Pansophia Pars 1 … S. 578 Opera omnia 26/I, Epistulae, pars I. 1628–1638 … S. 578 (Jan Kumpera)
Alexandra THÜMMLER Reichstand, Pracht und Frömmigkeit. Repräsentationsformen der Grafen und Fürsten von Schönburg im 18. Jahrhundert … S. 582 (Jiří Hrbek)
Franziska HORMUTH Strategien dynastischen Handelns in der Vormoderne. Die Herzöge von Sachsen-Lauenburg (1296–1689) … S. 582 (Jiří Hrbek)
Šárka Caitlín RÁBOVÁ Tuberkulóza a společnost: obrazy nemoci v 19. a 20. století … S. 588 (Kristýna Nitschová)
František MIKLOŠKO Vladimír Jukl. V prvej línii veľkého príbehu. Svedectvo o misii, viere, odvahe a vernosti generála tajnej církvi … S. 592 (Pavel Máša)
William TAUBMAN Gorbačov: život a doba … S. 596 (Igor Zavorotchenko)
Michael FARRENKOPF – Andreas LUDWIG – Achim SAUPE (eds.) Logik und Lücke. Die Konstruktion des Authentischen in Archiven und Sammlungen … S. 601 (Mikuláš Čtvrtník)
Zprávy o literatuře … S. 607
Z VĚDECKÉHO ŽIVOTA / CHRONICLE
Nekrology
Jaroslav Šedivý (12. listopadu 1929 – 27. ledna 2023) (Jindřich Dejmek – Jan Němeček) … S. 629
Karel Kaplan (28. srpna 1928 – 12. března 2023) (Oldřich Tůma) 637
Knihy a časopisy došlé redakci … S. 641 Výtahy z českých časopisů a sborníků … S. 641